V islámském íránském atomovém pekle a bouři u Natanzu - cíli HUBO™

Pakt NATO a náš spojenec opravdu nejvěrnější, Židovský stát Izrael, nás od pádu prosionistického a krásného šáha Pohlaví v roce 1979, svorně ujišťují, že k ráji na zemi nám chybí jen a jen naprosté, malilinkaté minimum - až minimimíčíčko =  „Humanitární vybombardování™ „ (osvědčená zkratka HUBO™), Světového Satana Největšího – zlého Íránu. A absolutně nejlepším receptem bude začít HUBO™ právě s okolím městečka Natanz, kde 30 km na severovýchod se nachází zlá íránská továrna na obohacování uranu.   Každý, kdo má tedy v krvi důkladnou a důslednou havloidní „euroatlantickou“ výchovu (a vymývání mozku) by neměl ponechat Natanz opomenut  – zvlášť ve dnech pátrání po osnovatelech útoku v Paříži. Co kdyby se „náhodou“ objevila zlá „ÍRÁNSKÁ STOPA“?!  A bylo okamžitě nutno předstoupit před „mezinárodní společenství™ “. A žádat „podporu“ pro HUBO™ - „Humanitární vybombardování™ „ zlého Íránu. A HUBO™ zlého centra u Natanzu zvlášť?! Jak jsme na Natanz nechtěně narazili při jízdě autem v písečné bouři? Mohla za to souhra okolností. 

Od pádu a úprku z Íránu sionistického a krásného šáha Pohlaví uplynulo právě již přes tři desítky let. Spolu s krásným Pohlaví a ještě krásnějsí Šahbánů Farah, prchalo i přes 100.000 izraelských poradců íránské obdoby Gestapa, Mossadu a CIA – All-in-One – tj. vyhlášené tajné služby SAVAK. Kromě výše popsané íránské nejvyšší Vrchnosti, mizelo i několik set tisíc blahobytných lokálních šábesgojim, provozujících do té doby světově rekordní íránskou lichvu, exekutorské velkotovárny, zastavárny a olbřímí korupci – vše tak nyní důvěrně známé z 25 let havloidního Česka.

Následná západní blokáda, plus přes 8 let vojenské agrese rozpoutané hodným Západem přes západního spojence nejvěrnějšího – Saddáma Husseina, kuriózně učinily z Íránu technologicko-vojenskou regionální velmoc. Země je protkána pohodlnými mnohaproudými dálnicemi. I tehdy, pokud na mapě je dálková silnice vykreslená „jen jako silnice“, v 95% případů se přesto jedná o min. takovou lepší českou dálnici – kvalitou asi srovnatelnou úsekem z Prahy na Rozvadov. Standardní íránské dálnice (kvalitou již nesrovnatelné s ubohostí nejen D1) mají ale jednu nevýhodu – kontinuální měření rychlosti. Ty „nevyznačené“ dálnice jsou měřeny jen sporadicky.

Paramenty íránských dálnic umožňují tedy přesuny průměrnou(!) rychlostí mezi 110 až 140 km/h. Což je téměř světový unikát a obrovská pohoda pro řidiče – i pro navyklé, vcelku časté uživatele německých dálnic s neomezenou rychlostí. Pokud si tedy plánujeme v Íránu nějakou cestu, vydělíme počet km stem. A obvykle nám bezpečně vychází čistá doba nutná k dojezdu – včetně výjezdu ze startu a vjezdu do cíle ve městech či aglomeracích.

Jednou se nám taková kalkulace však nevydařila. Zrovna jsme byli na několikadenním výletě ve starobylém městě Yazd. Náš kamarád z Kashanu nás přemluvil, ať se u něho na pár dnů zastavíme, až se budeme vracet do Teheránu. Slovo dalo slovo. A tak jsme se jednoho dnes sbalili hned po snídani, abychom už k obědu byli v Kashanu, jenž je vzdálen pouhých 400km. A i americký Google maps nám napovídal, že necelé čtyři hoďky budou stačit.  

Bohužel, Google ignoruje, že výjezd směrem na Kashan a „nedálnici“ je lemován íránskými technologickými greenfieldy. Přestože šlo tyto greenfildy objet přes dálniční obchvaty, Google nás propasovával nejkratší možnou cestou právě okolo nich. Ztratili jsme tak za cca 30 km min. zbytečně hodinu a půl času v hustém předměstském provozu.

Zbytek cesty by už byl rutinou, kdyby nás nezastihla písečná bouře, která trvala už hodinu. A i ostatní zkušení íránští řidiči zpomalovali až na 80 a méně km/h. Když už bylo velice špatně vidět i okolní auta, zahlédli jsme sjezd do Natanz. A přemluvil jsem partnerku aby zastavila na oběd už tady. Museli jsme tedy být právě v místě mezi městečkem a zlým atomovým centrem. Ihned jsme sjeli k nejbližšímu motorestu, obětovali oběd s přáteli v Kashanu, a rozhodli se podráždit atomového hada bosou nohou.

Díky písečné bouři jsme byli jedinými hosty. Přesto nás majitel velice ochotně obsluhoval. Čekali jsme, zda se nerozrazí dveře a policisté nepřijdou zkontrolovat agenty hodného Západu s teheránskou SPZ na našem autě.
Co čert nechtěl, zrovna když jsem chtěl kvůli doobjednání pití haleknout na majitele, partnerka mi upozornila, že on se právě za pultem na koberečku modlí. Tiše, téměř bezhlasně.  

Vždy si na tuto story vzpomenu, když slyším okolo sebe hlásat nenávist vůči islámu a muslimům. V samém epicentru islámského íránského atomového pekla jsme našli útočiště před písečnou bouří. A setkali se s naprosto neokázalým a nevynuceným potvrzením, že pro muslimy je jejich víra stejné útočiště jako pro nás motorest uprostřed písečné bouře.

 Zastavili jsme s úmyslem „testovat“ bezpečnostní složky. A namísto toho jsme se stali intimními svědky něčeho naprosto jiného. Pokaždé se tedy musím muslimům omlouvat, pokud by moje myšlenky o nich chtěly odbočit směrem jenž hlásají „100% nezávislá“ média tj. z 99% držená celosvětově pouhými 5-6 rodinami „vyvolených“.

A hlásající různé „nutnosti“, nejen nutnost HUBO™ Íránu, či HUBO™ Natanzu zvlášť.