Motlitba (za) Václava Havla

Odmala jsem byl vedený k tomu, že Boha sice nikdo neprokázal. Na druhou stranu ani nikdo nedokázal, že Bůh není. V mé rodině nebyl nikdo pokřtěn v jedné a té samé církvi - resp. každý měl křestný (rodný) list z úplně jiné církve. Pokud vůbec někdo v Boha věřil, musel to konat naprosto intimně, protože já jsem nikdy nikoho nenachytal při motlitbě nebo vyznání víry. Včetně prarodičů a praprarodičů. Přesto jsem byl vždy lehce přisouván k odpovědnosti hláškami typu: "Hele, nerouhej se tolik, třeba Ti to Svatý Petr nahoře někam počítá! Chceš přijít do pekla nebo do nebe?", slýchával jsem ještě dokonce jako školou nepovinný.

Když už jsem byl schopný chápat obrázky, měl jsem oblíbenou knížku s anděly a čerty. Bůh se v ní skoro nevyskytoval. Ale jinak tam byly různé poskládané srandovní příbehy o dětech, které přicházejí "vesele" po smrti do nebe. A jsou svěřeny právě klíčníkovi Svatému Petrovi, který ale ještě stíhá i řídit počasí na zemi.

Děti, nežli smějí projít očistcem, Svatému Petrovi sem tam s něčím pomáhají. Anebo ho zlobením rozptylují a vytváří společné kratochvíle. Sem tam se tam objevil v humorném přííbehu i nějaký čert nebo více čertů najednou. Buď velcí (dospělí), nebo malí (téměř děti). Pokud tam byli zrovna čerti, příběh se odehrával "exteritoriálně" na plácku před Nebesou bránou.

Šlo o takovou jemně mravokárnou knížku, patrně vydanou před WWII nebo brzy po ní. Bůh se tam vyskytl snad jen jednou, když už děti zlobily natolik Svatého Petra, že to rušilo i samotného Boha. A ten je přišel všechny vyplísnit. Samozřejmě úměrně eskalaci zlobení tam proplul i Archanděl Gabriel a další.

Do života si od té doby nesu ponaučení, že kdoví jak to s nebem, peklem - či paralelními světy - tedy vůbec je. A že je lepší znát míru, protože chci to mít před Nebeskou branou případně "dobrý". 

Údobí konce roku mi periodicky kazí sirény mediálních s*ačkometů, které autocensurně připomínají skon Václava Havla. Ne že by mi vadilo, že se již odebral do jiných světů. Vadí mi si připomínat tuto neblahou osobu a činy s ní spojované ve vánočním a povánočním období obecně. Zkoušel jsem si představit, jaké krédo patrně Václav Havel přednáší Svatému Petru při bušení do Brány nebeské, či alespoň, jak se snaží vlichotit "ehm, ehm, ehm" portpatrolovi Pekla.

Vyšla mi jen jedna jediná možná varianta:

"Satane Ty Všemohoucí!

Vyznávám se Ti,
anžto až do smrti jsem se
nemusel naprosto bát,
že by Češi a jejich děti nebyli
ochotni za mě splatit všechny mé
a Tebou mně nařízené
skutky, dluhy a konání,
jejich vlastními existencemi!

Doufám, že s jejich počtem
budeš nadlouho spokojen!

Tvůj Václav (převrácené srdce) Havel"